Můj příběh - jak nacházení mění život

Dnes si uvědomuji svoji vnitřní svobodu a sílu. Cítím vnitřní klid, vím, že jdu správným směrem. Častěji než dříve vychutnávám radost a štěstí. Více si všímám krásy a darů kolem sebe. Už se necítím tak bezradná. Konečně do sebe všechno zapadá. Začala jsem se mít ráda.

Vím, že jsem tvůrce a lépe chápu smysl toho, co se mi v životě děje. Rozumím sobě, svým pocitům i druhým lidem. Mám po ruce jednoduché nástroje na řešení nemocí nebo škodlivých přesvědčení.

Jasně, stále přicházejí výzvy (dříve problémy :-)) a těžké situace, ale už mě nerozčilují tak jako dříve. Necítím takový strach, protože vím, že vše je příležitost k sebepoznání, rozvoji a osvobození. Svoboda nám umožní přestat se stylizovat do nedosažitelných rolí a odstranit vnitřní rozpor. Jenže jak toho dosáhnout?

Ještě před pár lety jsem se cítila na dně.

Byla jsem často nemocná a ptala se sama sebe: „Jak to, že se necítím dobře? Přeci mám velké štěstí, že jsem se už v dětství dostala k informacím o tom, že naše mysl má velkou moc. Že nemoci mají nějakou vnitřní, psychologickou příčinu. Mám knížky, ve kterých jsem si ty příčiny našla. Mám afirmace, mám meditace, tak proč to nefunguje a jsem pořád nešťastná?“.

Připadala jsem si neschopná a porouchaná. Něco se mnou musí být špatně, když je mi tolik znalostí k ničemu.

Pokud jsem zrovna nemocná nebyla, tak se mi zdálo, že se na mě každý dívá skrz prsty a hodnotí mě. Třeba drobné zpoždění při příchodu do práce pro mě byla hrůza: „Kdo mě zase uvidí jít pozdě?“ Vždycky jsem se valila celá zpocená, ve stresu a provinile.

Původ to bude mít v dětství, když jsem začala zjišťovat, že mě řeší nebo pomlouvají lidé, které já vůbec neřeším, nebo pořádně neznám. Byla jsem celkem všestranně nadané dítě, tak možná, že to bylo tím, že sousedův trávník se zdá být vždycky zelenější.

Nebo mohli předpokládat, že kvůli drobnému úspěchu budu nafoukaná, ale opak byl pravdou. Když jsem je zaslechla o mně nepěkně mluvit (nebo „pěkně“, jenže nepřejícím tónem), absolutně mě to zmátlo a postupně mi to srazilo sebevědomí.

Začala jsem se uzavírat do sebe.

V dospělosti jsem pak třeba celé dva týdny byla rozhozená jen z toho, že se na mě někdo křivě podíval. Trýznila jsem se úvahami, co je na mně špatně a proč mě asi ten někdo nemá rád. Užitečný způsob myšlení, že?

Dětství nahoru a dolů

Vždycky jsem se cítila jiná než ostatní, což začalo znamenat divná. Byla jsem z rozvedené rodiny v době, kdy byla normální rodina úplná (alespoň všude kolem mě). Od malička jsem se starala o domácnost a výchovu jsem měla otevřenou. Navíc s přístupem k duchovnímu rozměru života. Třeba po střepech jsem šla už jako dítě.

Bylo to v rámci meditačního dne a byl to ten nejkrásnější zážitek, jaký si můžu vybavit. Vážně, bylo to jako jít po energetickém obláčku. Žádné dnešní rozumové způsoby. 🙂

Mamka to sama neměla lehké, takže mi občas omlátila něco o hlavu. Třeba moje znamení zvěrokruhu. Roky jsem věřila, že jsem kvůli němu méněcenná. Nic špatného na něm nebylo, ale děti berou rodiče hodně vážně. Později jsem s překvapením zjistila, že někteří spolužáci jsou ve stejném znamení a nikdo je za méněcenné nepovažuje. 🙂 Člověk může mít hodně zúžený obzor. Možná i to vedlo k mému zájmu o psychologii, astrologii a podobné nauky.

S vrstevníky a jejich zájmy jsem si moc nerozuměla. To jsem spíš vedla debaty s dospělými. Kamarádů tedy moc nebylo. Byla jsem jiná než oni a dávali mi to najevo. Ale uměla jsem být sama.

Na základní škole jsem s mamkou jela na kurz, kde jsem se naučila pracovat v hladině alfa. Můj život se zlepšil. Najednou jsem se cítila i mezi spolužáky mnohem lépe.

Po čase vytlačil všechnu duchovní práci běžný život. Vrátil se mi dojem, že nikdo nemá důvod se mnou chtít bavit. Jestli jsem měla pubertu, tak v tom, že jsem chtěla být neviditelná.

Úplně sama jsem naštěstí nebyla. Vesmír je zázračný a na každý úsek života našel někoho, kdo se prostě rozhodl, že mě vytáhne z ulity a budeme se kamarádit. (Děkuji :-))

Ještě na vysoké škole se objevovaly problémy se sebepřijetím

Přesto mě ještě na vysoké škole občas překvapilo, když se se mnou někdo chtěl bavit. Hlavně s opačným pohlavím jsem si moc povídat neuměla. Po skončení školy mi došlo, že spolužáci mojí nejistotu neviděli, mysleli si třeba, že jsem nafrněná a skrytě se na mě za to zlobili. (Třeba mě teď pochopíte. :-))

Vzpomínám si, že jsem se zpočátku bála v hodině zvednout ruku s dotazem. Bylo to jako bych měla skočit do ohně a škvařit se. Jít před tabuli bylo peklo, každý hned uvidí, jak jsem nedokonalá. Většinu života jsem měla nějaké to kilo navíc (až na různá osvěžující období, např. když se doma jedlo některým zdravějším způsobem, třeba makrobioticky, a když jsme si užívali aktivního života bez obří hory povinností).

Neměla jsem ráda svoje tělo. Nevěřím, že už to tady mohu otevřeně přiznat. 😉

Doma mě naučili řešit stres a volný čas jídlem. Není to tak nepochopitelné. Generace prarodičů zažila válku. Materiální zabezpečení pro ně bylo vyjádřením lásky. Když máte spoustu jiné práce a navíc projevy citů byly ve vaší době tabu, ukážete dítěti svoji lásku alespoň jídlem.

Hodná holka

Dlouho jsem byla jen a jen hodná holka, snažila se být tu pro druhé. Jenže nikdo to nejen neocenil, ale ani nepochopil. Později se mi občas stalo, že na mě někdo „bezdůvodně“ agresivně vyjel. Jak si to sakra může dovolit? Tohle už si nemůžu nechat líbit. Takže hádka nebo pláč? To neumím vycházet s lidmi? Nevěděla jsem, jak z toho ven.

Už tehdy jsem si ale uvědomovala, že mě každá situace učí a snad mi pomáhá stát se lepším člověkem. Vždycky jsem si rozšiřovala obzory v oblasti osobního rozvoje, věcech duše nebo spirituality. Hlubší pochopení světa mi pomáhalo v těžkých chvílích. Přesto jsem tak trochu žila v začarovaném kruhu.

Až do dne, kdy se mi konečně vrátila naděje. Po delší „ne-moci“ jsem se vrátila z kontroly, stále nemocná. Byla jsem zoufalá. Už jsem to takhle nechtěla. Potřebovala jsem pomoc a ona přišla!

Moje mamka byla v té době na odblokování, a když slyšela, že už nemůžu dál, pomohla mi se taky objednat. Např. na kineziologickém odblokování jsem už kdysi byla, občas u dobrého terapeuta, občas u špatného, ale tady to bylo jiné.

Pamatuji si to jako dnes: „Jasně, že se nemůžeš pohnout z místa. Nestačí vědět, zatím jsi neměla žádné metody, jak se problémů zbavit“. Takže nejsem porouchaná, neměla jsem žádné funkční nástroje! To byla velká úleva.

Ale ten největší zázrak byl v tom, že jsem narazila na učitele, který nechtěl lidi jen sám odblokovávat. Chtěl je naučit všechno, co uměl, aby si každý mohl pomoci sám! Tak se znovu nastartovalo moje intenzivní studium.

V dalších letech jsem se naučila spoustu metod, například:

• odblokování, rozpouštění škodlivých programů, které vznikly v minulosti;
• Yuen;
• RUŠ;
• funkční princip;
• setkání s vnitřními démony;
• a oproti tomu, co jsem znala už dříve, ještě další způsoby práce s:
  • myslí,
  • emocemi
  • a energiemi;
• přičichla jsem k NLP,
• emočním rovnicím, ale:

Všechny metody fungují na podobných principech. Zaměřila jsem se na ty, které jsou jednoduché a funkční. Je to tak trochu hra. 🙂 To, co je zbytečně složité, jen komplikuje jednoduché principy a přináší stres.

Šla na mě nemoc nebo silná emoce? Věděla jsem, jak na ni. 🙂

Metody jsou nástroj, jak se dostat k sobě a do sebe. Důležité bylo pochopit, jak mysl a naše podvědomí fungují. A protože kdo hledá, ten nachází, dostala se ke mně také spousta informací o fungování lidské mysli, matrixu a Vesmíru.

Svět se mi začal měnit před očima a já postupně změnila mnohá dlouholetá omezující přesvědčení. Byla jsem stále víc otevřená jiným světonázorům a postupně do sebe všechno víc a víc zapadalo.

Hltala jsem tyhle informace a samozřejmě si kriticky vybírala, čemu budu věřit a čemu ne. Podle toho, kam to táhlo moje srdce - tam, kde cítilo více svobody.

Radost a svoboda jsou něčím, na co máme všichni právo. Jenže v sobě máme spoustu omezujících programů. Sami se udržujeme v kleci utrpení a dokonce se mnohdy bojíme vyjít z ní ven.

Proto klíčem k osvobození je svoboda sama, touha po svobodě, která vede k tomu, že něco uděláme jinak. Postupně se osvobozujeme od všeho, co nám brání být šťastní, být sami sebou. A zaměřujeme se tam, kde cítíme radost a sami sebe.

Jedním z důvodů, proč jsem se dlouho necítila dobře, bylo také to, že jsem na sebe měla extrémně vysoké nároky. Dávala jsem si další a další cíle. Další úkoly, které jsem sotva stíhala, odkládala je apod. Neuměla jsem řádně odpočívat. Všechny tyhle nedokončené záměry nás neustále vnitřně stresují.

Cílů jsem nakonec dosáhla, ale jak jsem si užila cestu k nim? Občas i v slzách. Skutečnou radost ze života jsem udusala na úplné minimum - nebyl na ni přece čas.

Hlavní příčinou bývá, že dostatečně nevnímáme a nepřijímáme sami sebe, a tak vlastně plníme cíle, které nejsou naše, nejsou v souladu s naším životním posláním. Pak nás logicky stojí příliš mnoho energie.

Většinou cítíme, že naše situace není ok, ale změnit ji, ojojoj… Reálně udělat změny nebývá úplně jednoduché a nebývá to ani ze dne na den. (To jen občas. ;-))

Řešením bylo učit se sama sebe více přijímat a více si naslouchat. Bylo potřeba podívat se hluboko do sebe, rozpustit některé problémy z minulosti a nacházet tak postupně sebe sama. Otevírat dveře ke svobodě. Vnější realita se mění zevnitř. Najednou je snadnější se zachovat jinak.

Důležité také je směrovat pozornost na to hezké, co život nabízí. Snadněji se to sice řekne, než udělá, ale mám vyzkoušeno, že ty nejjednodušší cesty fungují nejlépe.

Jednou z takových fungujících cest je Výzva Nacházení radosti, kterou jsem dala lidem k dispozici, když se všude valil strach z koronaviru. (Jeden moudrý muž mě nedávno pobavil výrokem, že na Valašsku se tomu prý říká „kurňavirus“).
 
Nacházení radosti funguje, ať už tu nějaký virus je, nebo není, protože nejrůznější strachy, stresy a problémy se nám cpou do života pořád. Pokud se ale naučíte zaměřit pozornost na radost, váš život je najednou mnohem hezčí, klidnější a bohatší. 

Proto, jestli se chcete umět radovat ze života a nebýt tolik náchylní k výkyvům nálad podle vnějších okolností, můžete se do Výzvy Nacházení radosti přihlásit i právě teď >>

Když to nevzdáte, když trpělivě, ale jistě, měníte svoji realitu zevnitř, láska k sobě samému pomalu začíná vyplouvat na hladinu a postupně si zvyká na světlo světa. A stává se Vaším světlem.  Stává se majákem.

Krásné na tom je, že když už jednou maják svítí, pomáhá i dalším lodím! 🙂

Na téma sebepřijetí a lásky k sobě jsem pro vás připravila transformační meditaci na přijetí svého těla a sebe sama, včetně povahy, a také úžasného průvodce pro Hezčí život díky sebepřijetí.

Jako dárek pro vás mám

elektronickou knížku Sebepřijetí na dosah - Objevte 7 důvodů, proč budete milovat svoje ne-dokonalosti >>

a další tréninky a videa, která najdete nahoře v menu.

Stále jsem na cestě. Zdá se, že cílem je sama cesta a schopnost si ji užívat a tvořit. Cíle se totiž neustále posouvají. A také občas přijdou opakovací zkoušky. Ale když se ohlédnu pár let zpátky, vidím, že jsem už kus cesty prošlapala a ráda Vám ukážu, jak Vaše cesta může být radostnější a jednodušší.

Vím, že není snadné najít pravdu. Není snadné si vybrat ze všech těch protichůdných názorů. Jeden říká: „Nesmíš mít negativní emoce.“ Druhý říká: „Žádné negativní emoce neexistují“. Další říká: „Mysl je náš nepřítel“.

Jsme jen lidé, není divu, že z toho máme hlavu jak pátrací balón a vyčítáme si, že se nedokážeme zbavit toho „zlého“ myšlení nebo se chovat podle získané představy o duchovnosti. Co je vlastně správně?

Neustále nacházím odpovědi na přibývající otázky a ráda je s Vámi budu sdílet. Pomohu Vám nacházet radost a harmonii. 🙂

S láskou

Dani

Kontakt: dani@nachazeni.cz