Stromvěkovo dobrodružství. Magická bajka aneb vyprávění pro dospělé

Byl jednou jeden Člověk. Jeden z mnoha dobrých lidí. Každé ráno vstával do práce, protože musel platit nájem, daně a musel nějak naplnit své bříško. Neměl špatnou práci, ale býval by si přál jiný život. Klidný, hloubavý a bezstarostný.

Na světě však byli také zlí lidé. Člověk z nich měl strach. Když se mu užuž podařilo obavy zaplašit, zahlédl nějaký ten internetový titulek nebo jinde uslyšel o nebezpečích, která ve světě číhají, a cítil se zase pod psa. Byl ošálen strachem a tak občas zapomínal, že dobrých lidí je na světě vždycky víc.

Výlet

Chtěl být šťastný. O jednom víkendu se rozhodl udělat si radost výletem. Od malička měl rád vlaky. Na svoji dlouhou cestu se tedy vydal právě vlakem.

Slunce zrovna zapadalo, obloha hrála nádhernými růžovými a oranžovými barvami a Člověka naplnila vytoužená radost.

Jak to tak vlaky někdy dělají, zastavil ten jeho na chvíli na kopci. Člověk se chtěl na tu krásu podívat blíže. Vstal ze sedadla a přistoupil k otevřenému oknu. Spatřil rozlehlé údolí lemované majestátnými lesy.

Byla to nádherná přírodní scenérie a zcela ho uchvátila. Cítil, že stromy neřeší žádné problémy. Prostě jsou tady a teď. „Kéž bych ani já neřešil žádné problémy a byl v klidu a v bezpečí jako ten strom,“ zasnil se.

Něco ho ke stromům táhlo, toužil zažít více z jejich klidu a míru. Na nejbližší zastávce se rozhodl vystoupit a vrátil se do toho úchvatného údolí.

Zůstal dlouho, cítil se jako doma. Byla už tma a Člověk si říkal: „Jako člověk se můžu bát tolika věcí, kéž bych byl stromem. Kéž bych cítil jeho klid, kéž bych byl v bezpečí. Já chci být stromem!“

Toužil být stromem tak silně, že tomu ani sám nemohl uvěřit. Plakal. Prosil přírodu o pomoc, byl nešťastný z lidského utrpení a hledal pomoc z upřímné hloubi srdce.

Pán stromů

Pán stromů ho celou dobu pozoroval. Pocítil s ním hluboký soucit. Znal lidské problémy a chtěl mu pomoci. Mohl mu splnit přání, protože byla výjimečná, magická noc. Přírodní síly i hvězdy byly v čarovném postavení.

Promluvil tedy k Člověku: „Já jsem Pán stromů. Pokud si opravdu přeješ být stromem, mohu tvé přání splnit. Ale rozmysli si to dobře. Možná bys raději usnul pod některým z mých bratrů a načerpal z přírody síly pro zítřejší lidský den. Tvůj spánek by byl pod naší ochranou.“

„Ne, já toužím po hlubokém klidu, který máte vy, stromy,“ řekl Člověk. „Toužím po bezpečí a míru. Chci být stromem.“

„Jak si přeješ“, řekl Pán stromů. „Najdi si místo a toč se kolem své osy rychle směrem doprava, opakujíc tato slova: V tuto magickou dobu, já stromem býti mohu. V tuto magickou noc, mění mě výjimečná moc. Jsem stromem, svět se toč.“

„Opakuj tato slova tak dlouho, dokud nevrosteš do Země a nevztyčíš se k Nebi,“ dodal Pán stromů.

Člověk si našel místo vedle mohutného dubu a začal se točit a opakovat slova podle pokynů Pána stromů.

…

Zrození Stromvěka

Člověk se stal stromem. Statným smrkem. Zrodil se Stromvěk.

Byl to velkolepý pocit. Stromvěk cítil věčný klid, všechny zvuky, vůně, vše bylo jiné, intenzivní a krásně blažené.

Najednou věděl, že je součástí něčeho většího a byl vděčný. Byl součástí přírody, tak rozmanité přírody. Součástí tolik košatého života. Bylo to krásné.

Jeho proměna však nebyla kompletní. Nebyl sice člověkem, ale nebyl zatím zcela stromem.

První bouřka

Po nějaké době radosti z nového bytí začínala první bouřka. Zvedl se silný vichr. Do Stromvěkova vědomí se vkradla lidská nespokojenost. „Co ten vítr pořád otravuje? Proč se mnou lomcuje ze strany na stranu? Já nechci, já nechci, já chci stát rovně!“

„Heeej, bratře dube. Tobě tohle lomcování nevadí?“ volal Stromvěk.

„Co je to vadit? Nerozumím ti. Užívej si přítomnosti, staň se součástí přírody, buď součástí prouduuu,“ zašuměl starý dub.

Stromvěk to zkusil a zjistil, že je to vzrušující zábava. Jakoby s větrem byli přátelé a tančili vášnivý tanec. Tančili a tančili a radovali se, júúú.

Jenže přišly blesky. „To si děláte legraci? Chtěl jsem být v bezpečí. Jak se mám ochránit, aby mě blesk nerozsekl vejpůl. Tohle se mi nelíbí, tohle přece ne,“ rozesmutněl se Stromvěk.

Naštěstí brzy bylo po bouřce a udělalo se hezky.

Svítilo sluníčko. Stromy byly po dešti krásně zavlažené a užívaly si výživy pomocí slunečních paprsků.

Obavy

Stromvěk se po nějaké době začal nudit a mumlal: „Hm, tak teď, když je teplo, tak mistr vítr najednou nezafouká, aby mě ochladil. Proč zrovna já jsem na tom tak špatně?“

Najednou pocítil zvláštní rány. Byl součástí stromů a naladil se na zážitky podobné těm, které sám prožíval. Viděl, jak děti opodál rvou jeho bratrovi celou ruku. Viděl, jak nějaký muž seká a seká do jeho bratra a chce ho pokácet.

„Lidé, bojím se jich. Nenávidím je. Co když mi useknou prst nebo ruku, co když mě pokácí a zabijí, co budu jenom dělat?“

Bratr dub jeho naříkání zachytil a zakročil. Ukázal mu, jak lidé sází lesní školky. Ukázal mu malou holčičku a malého kluka, kteří přišli s rodiči do lesa na procházku a obdivovali krásu a léčivou moc stromů a přírody. Ukázal mu zvířata, se kterými žijí v souladu, ukázal mu krásu všude kolem. A Stromvěk se uklidnil.

 …

„Cítím  ve svém těle cosi zvláštního, co to je?“ zeptal se Stromvěk.

Dub nasál jeho pocit a řekl: „Máš na mysli pryskyřici. Pomůže tvojí kůře, můžeš ji vypustit třeba, pokud by Tě napadl kůrovec, abys sebe zachoval v plném zdraví.“

„Kůro- co?“ otřásl se Stromvěk a pocítil zvláštní neklid, který mu opět něco připomínal.

Propadl velkým obavám: „Dube, jak takhle můžeš žít?“

„Nerozumím tvému pocitu, bratře,“ podivil se dub. „Já žiji už 95 let a stále se cítím stejně. Celistvý. Možná by to lidé nazvali štěstím. A zároveň jsem zcela klidný.“

Stará vrba, které lidé často šeptali svá přání a trápení, po dlouhém mlčení promluvila: „To, co Stromvěk cítí, je strach. Je to mor lidstva. Věř mi Stromvěku, strach je horší, než kůrovec, neubližuj si a nech vítr, aby tvůj strach odnesl.“

„Bojím se, asi pryskyřici pustím,“ neposlouchal Stromvěk.

„Nemůžeš se teď bát a vyplýtvat pryskyřici, když tu kůrovec není.“

„Ale co když to pak nebudu umět?“ bál se dál Stromvěk.

„Příliš přemýšlíš,“ vystihla vrba. „Proto možná necítíš soulad přírody… Jsi strom. Umíš vše, co potřebuješ. Buď bdělý, buď sám sebou a v každém okamžiku budeš přesně vědět, co dělat. Když je tvá mysl jasná, tvá reakce bude rychlá a správná. Proč se stresovat problémem, který neexistuje? Bylo by velmi hloupé, pustit svoji sílu jen tak a vyčerpat se předem, nemyslíš?“

…

„Bojím se smrti,“ řekl Stromvěk po dlouhém zamyšlení.

„Smrti? Můžeš svůj strach odložit, bratře. Smrt neexistuje. Jsi naší součástí. A všichni jsme součástí přírody. Nemusíš a nesmíš se ničeho bát. Zaséval bys tak semínka strachu i do nás a to je nepřirozené. Jen buď naší součástí, buď sám sebou a bude ti dobře. Otevři se naší lásce. Pomůže ti.“

Vnitřní síla

Dlouho všichni mlčeli. Kdoví, kolik vody uplynulo. Stromvěk opravdu pocítil ten soulad a na dlouhou dobu se vlastně stal tímto souladem. Dával lásku a dostával lásku, nepřetržitě, v jediné vzájemnosti.

„Pane stromů, já prosím, proměň mě zpátky v člověka. Pochopil jsem v čem je síla. Už nechci utíkat, už se nechci schovávat. Chci tvořit svůj život. Vrátili jste mi touhu po životě, budu vám za to vždycky žehnat a budu Vás chránit,“ přál si Stromvěk.

„Chránit?“ zamyslel se Pán stromů a odmlčel se.

Stromvěk byl dříve netrpělivý. Ale jak roky plynuly, přestal cítit nárok, přestal cítit spalující touhu stát se člověkem. Jen věděl, že by se jím stát chtěl, protože nyní má co sdílet. Poprosil znovu Pána stromů.

„Člověk by správně neměl být stromem,“ řekl Pán stromů.

…

„Proto tě nejspíš proměním zpátky,“ pokračoval po nějaké době, „ale až budeš opravdu připravený.“

Stromvěk přijal tuto informaci s naprostým vnitřním klidem. Naučil se vnímat jako strom. Cítíl, jak si užívá každou chvilku a přitom cítí věčnost. Čas pro něj již neexistoval. Bylo jen teď.

Proto necítil žádný neklid ani žádný spěch. Byl opravdu šťastný, byl v naprostém souladu s rytmem přírody. Byl.

Pocity, které měl, mu připadaly jako nikdy nekončící orgasmus, ale hlava byla zcela jasná a bdělá. Bylo to blaho.

Necítil žádnou spalující touhu, ani strach. Byl. Přál si, aby takový mohl být i jako člověk.

Byl připravený.

Probuzení

Když přírodní síly a hvězdy opět byly v čarovném postavení, probudil se jednoho krásného rána opět jako Člověk.

Jiný Člověk. Všechna rána pro něj od té doby byla krásná.

Pamatoval si, jaké to je: Být. V jeho nitru pramenila síla, která byla nevyčerpatelným zdrojem klidu a souladu. Cítil vděčnost ke stromům, za to, co ho naučily. Za to, že mu vrátily život.

Žil teď jiný život a podržel v něm za ruku mnoho hledajících lidských bratrů, aby jim pomohl osvobodit se od strachu.

Často se vracel do přírody, za stromy, svými dalšími bratry, aby si připomněl, v čem je společná síla. A aby jim poděkoval za to, co ho naučily.

A žili šťastně až navěky… 🙂

I stromy „mají“ své „problémy“, ale berou je jako součást přítomnosti. Pokud je musí řešit, tak teprve ve chvíli, kdy nastanou.

Právě otevírám brány Výzvy Nacházení radosti – zaměřte 6 týdnů pozornost na to krásné, co život nabízí: Výzva Nacházení radosti >>

Transformační meditace pro sebepřijetí >>

E-book Hezčí život díky sebepřijetí >>

E-book zdarma Sebepřijetí na dosah >>

E-book zdarma V bezpečí a vitální každý den >>